Oh, tezko se pise blog, pokud clovek zije v pohadce a nechce tyhle chvile stirat lacinym sarkasmem.

 

Tak me snad akorat napadlo par lacinych rad, kterak tohoto stavu uz na zemi dosahnout:

 

- dovrste roku dvaceti sedmi let,

- dopiste s Bozi pomoci dlouho odkladanou diplomku,

- vyproste si zazrak v podobe na jednicek az dvojek ze slozenejch statnic a netrpelive ocekavejte promoci,

- najdete si nejlepsiho muze na svete, nekoho, kdo bude vasim lepsim ja, svoje psychicky dvojce, kopajici za tym opacneho pohlavi,

- rozjednejte si svuj prvni dreamjob ve sve prvni dreamfirme,

- obklopujte se nejlepsima lidma ve svem okoli,

- sledujte, jak tito lide, jeden po druhem, uspesne skladaji svoje statnice, pripadne ziskavaji svoji prvni az druhou praci, a tem, kteri jiz v praci nejakou dobu pobyvaji, jak se zvysuje plat,

- pricinte se svoji troskou do mlyna o to, aby ve volbach vyhrala soudnost nad populismem,

- chodte do kin a divadel,

- poslouchejte hudbu,

- uzivejte si slunicko,

- pijte kafe, dostavejte kvetiny,

- teste se na leto plny festaku, vedra a pohody,

- netrpelive ocekavejte svoji nejmilejsi navstevu ze zlina,

- grilujte,

- za celej tenhle pozehnanej cas dekujte ustavicne Bohu.

 

 

Jezisi, duveruju Ti!

 

veta, kterou ziju posledni dny a tejdny a na ktery zavisi moje vsechno v budoucnu. vsechno v radu dni, tejdnu, mesicu i let. je to strasne snadny i strasne tezky zaroven, stejne jako moje oscilace a pangejtismus mezi dvema polama typu "je to uplne v prdeli" a "nemuze to prece dopadnout spatne".

 

Jezisi, duveruju Ti. To minimum, co mam ve svych rukou, Ti davam.

 

Nikdy si me nezklamal a nemam nejmensi duvod pochybovat o tom, co bude za mesic. Ale stejne...

Kamaradi, ja sem asi dospela. Ptate se, jak je to takhle skokove mozny? A jak to clovek vubec zjisti?

Inu, nevim. Me stacilo pouhe znovuprecteni nekterych mych blogovych prispevku starych kolem dvou az tri let, ktere mi melo puvodne privodit inspiraci k novemu psani, k tomu, abych mi v hlave cinkla veta: "tu depresivni slecnu sem zrejme kdysi znala, i kdyz si ji uz nevybavuju nijak podrobne", kterymzto padem sem dospela k nazoru, ze uz se mi zrejme v mozku po patnactiletym obdobi puberty konecne ustalila hladina serotoninu, dopaminu etc. a ja tak jiz nemusim byt uvizla v zivote ne nepodobnemu zivotu pacienta s paranoidni schizofrenii.

Rekla bych, ze dospelost nastupuje ve chvili, kdy clovek prestane resit kokotiny (a misto nich objevi kouzlo opravdovych zivotnich krizi - napr. neschopnosti dopsat diplomku - ale to sem nepatri).

Proste, rekneme si to na rovinu, ja sem momentalne zrejme stastna a dospela (az na situaci kolem dp, samozrejme).

Dusledek? Za posledni pulrok me nepotkalo jediny tema, ze kteryho bych se potrebovala vypsat na blog a ktery by me tak nutilo podstupovat sveho druhu dusevni striptyz (nebo grafoterapii, podle toho, jak to komu pripada). A i tahle dospelacka tematika je vlastne celkove tak slaba, ze vystaci ztezi, ztezi na tenhle jedinej krysi clanecek, procez si dam s blogovanim zrejme dalsi sestimesicni pauzu.

Mejte se krasne a uzijte si jaro, pokud jeste kdy naky bude!

 

Na začátku sem si nebyla jistá.

A pak mi v mý slabý, o sobě velice pochybovačný chvilce, o který nic netušil, řek: "Si strašně krásná. A skvělá. A dobrá."

A já začala věřit, že to neskončí hned příští tejden.

A musela sem ho hodně silně obejmout, aby mi nebylo vidět do očí.

 

A tak tu teď můžu sedět a psát tenhle článek, oblečená do jeho mikiny.

 

Uz dlouho sem nepsala. Takovouhle pauzu sem ve svym dvou a pul letym blogovani snad jeste nemela. Jenze ono nak neni o cem. Nebo, bylo by o cem, ale bud by to byla nuda nebo by me nebavilo to psat a jeste vic by me nebavila nasledna predpokladana diskuse pod clankem, cas stravenej argumentaci apod.

Takze vlastne co? :) Asi udelam jednoduchou bodovou inventuru mesice cervence a naplnim tak jednu z definic blogu jakozto internetoveho denicku.

 

Zkouska z nemciny - prekonani zkousky z ekelsprache v rozsahu statnice mi otevrelo dvere ke stesti. Predpokladam, ze to zni banalne, ale je to tak. Od tyhle chvile odpovidam na otazku "jak to de ve skole?" slovem "skvele!".

Svatba Marusky a Frankieho ve Zline - moravska veselka, poznavani novejch tvari, hovory s Kerolkou, hicaky jak blazen, bezstarostnost, noc v pohadkovym srubu kdesi v lesich na cesko-slovenskej hranici.

Festival ve Varech - expanze pohody. Malo spanku, kazdodenni ranni kafe v thermalu, fronty na filmy, prochazky, projekce, vecerni party, vtipky, slunce.

Praha - kamaradi, zevlovani, povidani, lotrando a zubejda u marti, lodicky na vltave, janicky a stepanovo promoce, navraty domu, nocni hradcany, moje prvni barbiena.

Svihov - jiri schmitzer, david koller, sunflower caravan, navrat do nejtezsi puberty a totalni euforie, kdyz si s kikinou vyrvavame hlasivky v prvni brazde pod podiem "davideeee! aaaaaaaaaaaaaaa!!!!!".

Plzen - prochazky, hospudky, kamaradi, tatinkovo narozeniny, grilovani, vlasti svatba, kecy v kleci, smich, smich, smich...

Nezapomnela sem na neco?

Posledni prazdniny se mi teprve prehoupavaji do druhy pulky a uz ted aspirujou na ty nejlepsi v zivote.

 

Takze tak.

Tenhle clanek budiz odpovedi vsem, ktery se me ve vzkazech po ruznu ptaji, jak se mam. A taky tem, kterejm se zda, ze sem posledni dobou naka nasrana... :)