Activ8 myma ocima

Na zacatek tohohle clanku patri upozorneni, ze tenhle vyblitek mozna vyjde v rijnovem (nebo zariovem?) cisle plzenskeho diecezniho zpravodaje, a tudiz sem se pri jeho psani nemohla odvazat tolik, kolik bych chtela. Ale protoze neni vubec jisty, jesi ho v redakci nak nezkrati nebo dokonce uplne nevyhodi, a jelikoz sem pri jeho psani potila krev, rozhodla sem se, ze ho hodim minimalne sem.

Myslim, ze budete prekvapeny, ze umim psat i spisovne a s diakritikou.

Takze vzhuru do sentimentu, deme vzpominat na bukovec a velehrad.

            Když naše salesiánská skupinka vystupovala 14. července z autobusu v Bukovci u Horšovského Týna s vidinou týdenní obnovy duchovní, psychické i sociální, tušila jsem, že následujících šest dní bude tak trochu speciálních. A taky že jo.

            V australském Sydney tou dobou probíhalo celosvětové setkání s papežem Benediktem XVI. a kvůli nedostupnosti Austrálie pro většinu mladých v Česku bylo uspořádáno česko-slovenské setkání mladých věřících na Velehradě. Akce v Bukovci, která Velehradu předcházela, byla takovou rozehřívačkou pro mladé z Plzeňské diecéze.

            Hned prvním dobrodružstvím, které nás na Bukovci čekalo, byla stavba stanů, přetahovaní se o místo k životu se slimáky a vymetení všech hmyzáků, kteří s námi chtěli sdílet už tak prostorově minimální plátěné příbytky. Všechny tři úkoly jsme s převahou šampiónů hravě zvládli.

            Čas na Bukovci ubíhal příjemně a rychle. Od pondělí do čtvrtka pro nás byl připravený bohatý program, mše svaté, koncerty, workshopy, přednášky, povídání ve skupinkách a jeden akční výlet. Pro mě osobně byla největším přínosem přednáška otce Tomáše Holuba, který mně (a nejen mně) vyrazil dech za prvé svým upřímným ohlédnutím se za vlastní minulostí a za druhé radami, jak neztratit základní spojení s Bohem ani v době, kdy člověk prožívá duchovní krizi. P. Robert Bergman měl zase výbornou přednášku o okultismu (s ním se vůbec obecně hodně dobře povídá). Nemůžu taky nevzpomenout báječný výlet do polorozbořeného kostela sv. Barbory, doplněný scénkami a živými obrazy s nejvíc různorodou tématikou a zakončený krásnou mší svatou ve vedlejší vesnici, jejíž jméno mi aktuálně vypadlo, to vše ve třicetistupňovém pařáku bez dostatku pitné vody. Klasika.

Svůj výčet „Best of Bukovec“ bych zakončila zmínkou o večerních přátelských posezeních, kdy mohl každý podle své vrozené sociální nespoutanosti poznat nové kamarády a vlastně poznat v nových situacích i své staré kamarády. Všem, kdo se podíleli na organizaci těch několika dní, bych chtěla moc poděkovat.

            Ve čtvrtek nadešel den velkého přesunu z Čech na Moravu, konkrétně na Velehrad. Cesta byla dlouhá a my zjistili, že lidových písní známe ještě pořád přece jenom dost a že hlasivky tréninkem nabývají na síle, takže jsme si trojhlasně zavzpomínali na Andulku z Koterova, plzeňskou věž a putimskou bránu. Smích nás teda přešel hned, jak jsme v půl jedenácté večer dorazili na místo. Samozřejmě byla tma a navíc louka, na které se stanovalo představovala po týdenním dešti spíš obří ring pro zápasy v bahně. Za třicet vteřin od prvního nejistého kroku jsme byli obalení blátem od hlavy až k patě (jak se mi teda bláto dostalo až do batohu fakt nepochopím) a když jsme potom ve třech s Maruškou a s Lídou začaly za pomoci jedné mizerné baterky stavět náš stan velikosti menšího hangáru, chtělo se mi trošku plakat a přemýšlela jsem o tom, jaké by to asi bylo právě v tuhle chvíli sedět u presíčka v Café la Rose a poslouchat lichotky od nějakého sličného jinocha... (Nemluvě o tom, že jsme svými občasnými slovními výjevy vylekaly asi sedmnáctiletou slovenskou slečnu ubytovatelku, která nám poslušně svítila a ani nedutala.)

            Druhý den ráno nás čekalo překvapení v podobě nejkrásnějšího počasí, jaké nás mohlo potkat, louka se vysušila a já začala znova věřit na zázraky. Plus jsem samozřejmě zaviděla lidem, kteří na Velehrad dorazili až v pátek a tím pádem neměli od bláta i kartáček na zuby.

            Na Velehradě to byla jízda. Milí lidi, kam se podíváš, spousta barev, průvan Ducha svatého, přednášky, skvělá československá schola ProActiv Band, krásné mše svaté, možnost přistoupit ke svátosti smíření, krásná sobotní vigilie, ale i třeba příležitost zahrát si mezi stany rugby se soudkem od piva, popovídat večer v hospodě s americkou hudební skupinou Sonic Flood (která na setkání odehrála benefiční koncert pro Ukrajinu), skočit šipku do nazelenalého rybníka nebo obdivovat sochy postavené na hrázi.

            Největší duchovní hardcore pro mě osobně byla nedělní ranní mše svatá, po níž jsme byli propuštěni do svých domovů. A když teď píšu ranní, nesmíte si představovat nějakou osmou nebo tak něco, mám na mysli opravdu ráno raníčko kolem čtvrté hodiny. Při závěrečném požehnání byl do každého sektoru poslán jeden kněz, který měl každého člověka osobně poslat v síle Ducha svatého domů. Co čert nechtěl, zrovínka k nám byl poslaný Marek Sklenář, kterého si jistě pamatujete jako do nedávné doby ředitele Salesiánského střediska v Plzni, a já měla takovou radost, že ho vidím, že jsem mu na jeho „Jdi ve jménu Páně“ z fleku odpověděla „I s Tebou“. To víte, přípravu na biřmování už mám dávno za sebou.

            A pak ještě vytleskávání kapely, rozplývání se při písničce Jako vysoko je nad zemí nebe, čekání na zakecanou Kikinu, sentimentální poslední obejití celého areálu, objetí od Lukáše Matyse (šéfa ProActiv Bandu, aby bylo jasno, heč), zbourání stanu, (čtyřicetiminutové zpoždění na sraz v autobuse nemá cenu moc rozmazávat), prospaná cesta do Plzně a loučení každého s každým. Únava, radost, sentiment, trochu stesku.

            Další setkání je v roce 2011 v Madridu, tak doufám, že se uvidíme.